Otevřené bydlení

Kam stoupne, tam prostor promění od základu, a pokaždé
do jiného stylu. Vždycky je tu ale místo pro lidi i vztahy.

Zlehčení, nadsázka, střídání starého s novým, kontrasty, vtip… a v neposlední řadě i recyklace jsou rukopisem designérky Jany Hradecké, která je zároveň majitelkou Interier design školy Intermezzo. „Když má kousek ušlechtilý materiál, tvar a je funkční, není důvod se ho zbavovat. Vím, že jeho chvíle přijde, že ho použiju. Klidně si židli přinesu od kontejneru a opravím, potřebuju příběhy a okolo sebe věci, které lidé dělají rukama,“ říká.

BEZ BOT? NIKDY!
Janin ideální prostor je pro setkávání, ale takový, kde člověk zároveň může být sám sebou. K jejím rodičům chodily návštěvy nečekaně. Kdykoli se kdokoli zastavil, věděl, že je vítán. Má to v životě stejně. Při zařizování pak naslouchá budově. Každý prostor, který kdy obývala, má jiný genius loci. Ještě v něčem se Jana liší, nemusíte se u ní doma zouvat. „Mám ráda módu a každý outfit obuv dotváří,“ vysvětluje. „Proč ho ničit trepkami? Navíc u sebe doma nechci čuchat cizí nohy. Nemáme malé děti, neválíme se po zemi a já chci mít pro život maximálně funkční prostor.“

DOČASNÉ A KANCELÁŘSKÉ
Je to jen pár týdnů, co se přestěhovala. „Budova byla postavená v roce 1932, přímo pode mnou bývala truhlárna a tady, kde žiju, zase kanceláře. Na zemi tu ještě po nich zůstalo lino, tak jsem ho překryla osb deskami. Až se budu stěhovat, zase je sundám,“ plánuje. I ty, jak je jejím zvykem, zrecyklovala. Původně z nich totiž postavila kóje pro jeden veletrh. „Když už jsme u kanceláří a prostor, kde pracujeme,“ pokračuje Jana Hradecká, „kdo řekl, že mají vypadat nudně a nepohodlně, když v nich člověk tráví tolik času?“

ŠŤASTNÁ V ZELENI
I když se stěhovala za život mockrát a žila v nejrůznějších státech světa,
za důležité pro sebe považuje jen pár míst. „Nejlíp se mi žilo v rodinném domě v Satalicích, bylo to nejhezčí prostředí, které se mi podařilo vytvořit, bydlení snů se zahradou a venkovským klidem.“ Říká, že když je člověk šťastný s partnerem, může žít kdekoli. Na zařízení nelpí. „Celé ty roky se se mnou stěhuje jen pár věcí – stůl, židle, starý skleník, fotky dětí a jejich roztomilé vzkazy, které mi píšou. Taky fotka babičky, kterou jsem nikdy nepoznala… tyhle předměty jsou pro mne nenahraditelné,“ dodává. Náladu prostoru dotváří světlem a svíčkami. Vozí je i pod stan. Má ráda velké prostory, vysoké stropy, přírodní materiály a přírodu vůbec. „Jsem tak zvyklá odmala. Na chatě se žilo víceméně venku, měli jsme přírodní obývák, dodnes mám potřebu propojovat vnitřek s vnějškem,“ dodává Jana.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Začněte psát hledaný výraz výše a stisknutím klávesy Enter vyhledejte. Stisknutím klávesy ESC zrušíte.

Zpět na začátek