Kam stoupne, tam prostor promění od základu, a pokaždé
do jiného stylu. Vždycky je tu ale místo pro lidi i vztahy.
Zlehčení, nadsázka, střídání starého s novým, kontrasty, vtip… a v neposlední řadě i recyklace jsou rukopisem designérky Jany Hradecké, která je zároveň majitelkou Interier design školy Intermezzo. „Když má kousek ušlechtilý materiál, tvar a je funkční, není důvod se ho zbavovat. Vím, že jeho chvíle přijde, že ho použiju. Klidně si židli přinesu od kontejneru a opravím, potřebuju příběhy a okolo sebe věci, které lidé dělají rukama,“ říká.
RODINNÉ RETRO Jako malá žila srodiči pět let v Egyptě, předtím v Indii. Setkání s východní kulturou Janu hodně ovlivnilo. Prostředí okolo ní se proměňuje, ale u stolu z vánoční fotografie sedává dodnes. Spolu s židlemi tvoří základ a centrum každého jejího nového domova. 
Dům v Satalicích zdobil drahý designérský kousek, křeslo Egg, které Jana dostala od manžela ke 40. narozeninám. „Netrvalo ani týden a náš kocour si o něj obrousil drápky. Co nadělám, řekla jsem si: tohle je prostě jen důkaz o životě. Kocour už nežije, ale dodnes na něj mám díky těm drápancům vzpomínku.“
BEZ BOT? NIKDY!
Janin ideální prostor je pro setkávání, ale takový, kde člověk zároveň může být sám sebou. K jejím rodičům chodily návštěvy nečekaně. Kdykoli se kdokoli zastavil, věděl, že je vítán. Má to v životě stejně. Při zařizování pak naslouchá budově. Každý prostor, který kdy obývala, má jiný genius loci. Ještě v něčem se Jana liší, nemusíte se u ní doma zouvat. „Mám ráda módu a každý outfit obuv dotváří,“ vysvětluje. „Proč ho ničit trepkami? Navíc u sebe doma nechci čuchat cizí nohy. Nemáme malé děti, neválíme se po zemi a já chci mít pro život maximálně funkční prostor.“
GLAMOUR: Obývací pokoj domu v pražském Karlíně. Na zdi je na vínové stěně zlatý váleček. „Malíři mne tenkrát milovali,“ vzpomíná se smíchem Jana. 
GLAMOUR: Současný byt nad bývalou truhlárnou v Nuslích. „Moje poslední bydlení je takový veřejný prostor, další originální a také dočasné řešení. Jsem tu proto, že teď chci být co nejvíc v práci – a taky nerada dojíždím.“
DOČASNÉ A KANCELÁŘSKÉ
Je to jen pár týdnů, co se přestěhovala. „Budova byla postavená v roce 1932, přímo pode mnou bývala truhlárna a tady, kde žiju, zase kanceláře. Na zemi tu ještě po nich zůstalo lino, tak jsem ho překryla osb deskami. Až se budu stěhovat, zase je sundám,“ plánuje. I ty, jak je jejím zvykem, zrecyklovala. Původně z nich totiž postavila kóje pro jeden veletrh. „Když už jsme u kanceláří a prostor, kde pracujeme,“ pokračuje Jana Hradecká, „kdo řekl, že mají vypadat nudně a nepohodlně, když v nich člověk tráví tolik času?“
ŽENSKOST: „Šperky mám ráda vystavené na očích, jsou to věci, které ke mně patří.“ 
V ANGLICKÉM STYLU: Původní zařízení domu v Satalicích z roku 2010. Žlutou na zdech pak vystřídala zelená výmalba blížící se víc anglickému stylu bydlení. 
JAK VYMEZIT ZÓNY: V nynějším bytě 2+kk Jana sundala lino a dřevotřískovou podlahu natřela barvami, které se prolínaly v celém bytě – na nábytku, textilu, stěnách, dekoracích… tím se zároveň v malém prostoru vymezily jednotlivé zóny.
ŠŤASTNÁ V ZELENI
I když se stěhovala za život mockrát a žila v nejrůznějších státech světa,
za důležité pro sebe považuje jen pár míst. „Nejlíp se mi žilo v rodinném domě v Satalicích, bylo to nejhezčí prostředí, které se mi podařilo vytvořit, bydlení snů se zahradou a venkovským klidem.“ Říká, že když je člověk šťastný s partnerem, může žít kdekoli. Na zařízení nelpí. „Celé ty roky se se mnou stěhuje jen pár věcí – stůl, židle, starý skleník, fotky dětí a jejich roztomilé vzkazy, které mi píšou. Taky fotka babičky, kterou jsem nikdy nepoznala… tyhle předměty jsou pro mne nenahraditelné,“ dodává. Náladu prostoru dotváří světlem a svíčkami. Vozí je i pod stan. Má ráda velké prostory, vysoké stropy, přírodní materiály a přírodu vůbec. „Jsem tak zvyklá odmala. Na chatě se žilo víceméně venku, měli jsme přírodní obývák, dodnes mám potřebu propojovat vnitřek s vnějškem,“ dodává Jana.