Náš prostor by si často zasloužil péči odborníků, stále však máme tendenci jim příliš nevěřit. Přitom interiérový designér nám zajistí mnohem více než jen vysokou úroveň estetiky. Proč bychom se do větších úprav bez pomoci profesionála raději neměli pouštět? To nám vysvětlila Jana Hradecká.
Mění se trendy v interiérovém designu podobným tempem, jako se mění v módě?
Trendy se mění rychle a interiérový designér by o nich měl vědět, neměl by jim ale příliš podléhat. Na prvním místě je vždy účel místnosti a požadavky klienta.
Co je tedy právě teď v interiérovém designu v módě?
Letí hlavně ekologický přístup, recyklace materiálů a tzv. pravdivé materiály, čímž myslím, že si materiál nehraje na něco jiného, než je. Například vinyly s dekorem dřeva, to je prostě špatně. Když už vinyl, tak třeba růžový nebo žlutý. Materiál by měl prostě ukázat, co umí, nepřetvařovat se. Dalších trendů je mnoho, ať už je to trend hygge (pohodlný interiér ve skandinávském stylu – pozn. red.) nebo folklór, ten je teď taky velmi oblíbený.
Folklór?
Ano, čerpání z minulosti a z místní lidové tvorby. Například skandinávský design, to je přímá ukázka tohoto trendu, kdy se tradice přetaví do něčeho nového
Máte na mysli i český folklór?
Ano. Samozřejmě, že netvoříme skanzen, ale i český folklór je pro nás inspirací v užití barev, motivů a vzorů na textiliích nebo tapetách. Tenhle trend aktuálně vídám i v módě, různé vyšívané haleny, barevnost v sukních… Přednost se dává přírodním a kvalitním materiálům a pohodlí je na prvním místě. Zde je paralela s interiérovým designem, protože interiér vždy musí být především funkční. Tři body, které platí pro architekturu, platí v interiéru stonásobně. Nadčasovost, kvalita materiálu a hlavně funkce.
Řekla byste, že řídíme-li se těmito třemi body, vytvoříme něco nadčasového?
Ve chvíli, kdy použijeme přírodní materiály, celý koncept je zaměřený na individuální účel a vlastnosti místnosti a zohledňujeme genius loci, okolí, stavbu a přání klienta, pak vznikne nadčasový interiér.
Řeknete nám něco o psychologii barev?
Jistě. Každá barva nějak působí. Oranžový nebo červený nápis, to je výstraha. Symbolika červeného kříže funguje po celém světě. Zelená znamená jeď, červená stůj. Je to mezinárodně srozumitelné, protože právě barva komunikuje se všemi stejně.
A konkrétně v interiérech?
V interiérech to samozřejmě beru v potaz. Žlutá podporuje komunikaci a energetizuje, zelená a modrá jsou zase uklidňující. Ale nejde to říct takto jednoduše, protože vždy záleží především na dané místnosti, ve které chceme barvy použít. Barva dokáže s prostorem udělat skutečné divy a bez rozmyslu to prostě nejde. Věci, u nichž nechceme, aby byly zřetelné, dokáže barva potlačit. Stejně tak umí barva zvýraznit to, co chceme ukázat. Dokáže místo opticky zvětšit nebo zmenšit, zvýšit či snížit, srovnat nerovnosti. Ale záleží především na vlastnostech místnosti, na orientaci oken, na činnostech, které chci v místnosti vykonávat. Říct si, že tahle barva se mi líbí, tahle barva je teď trendy, tak ji prostě použiju, to není správný postup.
Jsou pro rozdílné povahy lidí některé barvy vhodnější než jiné?
Dalo by se říct, že červená není příliš vhodná pro lidi s hyperaktivitou. Je tak energetizující, že by je ještě víc nakopla.
A co třeba modrá?
Modrá je specifická něčím jiným. Zásadně není vhodná do kuchyně, protože evokuje zkažené jídlo a tím snižuje i naši chuť. Červená chuť naopak zvyšuje. A u žluté musíme počítat s tím, že má opravdu vysokou odrazivost, takže pokud ji použijeme někde, kam bude celý den svítit sluníčko, bude tam strašné vedro. A přesně opačného efektu zase docílíme, když dáme do místností orientovaných k severu světle modrou, v takových místnostech bude chladněji. Světle modrá evokuje oblohu. Jsme zvyklí, že nebe je hluboké, tedy i pomocí nebesky modré můžeme místnost zvětšit a prostor prohloubit. Zelenou zase máme spojenou s mechem a hlubokým lesem, navozuje pocit vlhkosti a je velmi zdravá pro oči.
Máte oblíbené české designéry?
Samozřejmě, je jich mnoho. Ráda mám osvětlení od Lucie Koldové nebo třeba Honzu Plecháče a jeho Neverending Glory. Mám ráda porcelánové kousky od Maxima Velčovského a Daniela Piršče i ženský styl Heleny Dařbujánové. Ale kdybych měla jmenovat všechny své oblíbence, byl by to opravdu dlouhý výčet. A u těch zahraničních designérů ještě delší. (smích)
Foto: Lucie Koldová
Jaký nejhorší interiér jste navštívila?
Nerada bych, aby to vyznělo nějak nekorektně, ale z hlediska designu bývají nejhorší takové ty vietnamské restaurace, které až na výjimky bývají naprosto bez konceptu, všechno je tak trochu zapatlané a řešené tím nejlevnějším možným způsobem.
A nejlepší?
Nejlepší jsou ty moje, samozřejmě! (smích) Hodně ráda mám interiéry Phillipa Starcka a Marcela Wanderse, ty jsou přesně podle mého gusta. Hravé, funkční a barevné. Ocením, když je v interiéru nějaký vtip a není to nuda.
Máte na mysli třeba i použití kýče?
Přesně tak! Pokud je kýč použitý takovým způsobem, že je zřejmé, že jde o legraci, tak je to hravý prvek a vtípek, kterému se ráda zasměju. Ovšem hra kýče je velmi vratká.
Pokud si čtenář bude chtít zařídit svůj interiér bez odborníka…
… tak udělá spoustu chyb a bude ho to stát více peněz, než kdyby si najal interiérového designéra. Troufám si tvrdit, že peníze, které do designéra klient investuje, mu designér zároveň ušetří. A interiér bude o sto procent lepší, než kdyby si jej dělal člověk sám, bez pomoci. I kdyby měla proběhnout jen konzultace, tak se to vyplatí. Já už po těch patnácti letech praxe vidím, jak který materiál vypadá při každodenním používání, jak vypadá po delší době… Klient, který pochopitelně netráví každý den deset až dvanáct hodin interiérovým designem, všechny tyto informace nemá.
Lze si tedy zařídit hezký interiér, i pokud máme řekněme velmi omezený rozpočet?
Určitě. Myslím, že v této situaci se velmi vyplatí alespoň konzultace, protože designér ukáže na kousky, které stojí za to zachovat, repasovat a dát jim nový šmrnc. A stejně tak ukáže na kousky, se kterými to už nemá smysl, a umí vybrat nové, které se vejdou do rozpočtu. Celý interiér to vystřelí o několik úrovní výš a pak bude i za málo peněz luxusnější.
Existuje v interiérovém designu osobitý rukopis? Je nějaký prvek, který používáte ve všech projektech?
Pokud je designér opravdový profesionál a nějakou dobu se designu už věnuje, tak lze rozeznat i jeho osobitý rukopis. I když každý projekt je trochu jiný, řekla bych, že můj rukopis je použití přírodních materiálů, kombinace nového a starého a do toho nějaký ten vtip.
Pokud máte na stole nový projekt, na kterou věc se zaměříte jako první?
První mě zajímá, jakou činnost má klient v daném prostoru v plánu dělat, zda to bude ložnice nebo restaurace. Druhá důležitá věc je pro mě rozpočet a datum předání. Podle toho poznám, co se dá stihnout a jaké změny jsou v rámci rozpočtu možné. V komerčních prostorách se zajímám o to, kdo je cílová skupina a proč chce majitel vybudovat prostor zrovna v tomto prostředí. Když se někdo rozhodne koupit si dům, je důležité vědět, proč se rozhodl si jej koupit zrovna v této lokalitě. Potřebuji vědět, co klienta baví a co jej inspiruje, zda má nějaké sbírky, zda chce některé kousky ze starého interiéru použít i v tom novém. Abych na všechny tyto věci přišla, nějakou dobu s klientem v podstatě žiju.
Design přizpůsobíte klientovu životnímu stylu?
Samozřejmě. Když vidím, že je klient bordelář, snažím se mu udělat uzavřené skříně, aby měl ten nepořádek kam schovat. Když vidím, že má někdo velkou zajímavou sbírku, naopak se snažím vymyslet, jak by se dala umístit tak, aby vynikla.
Odmítáte někdy klienty, pokud mezi vámi nepřeskočí jiskra?
Odmítám klienta ve chvíli, kdy trvá na věcech, které se budou muset v budoucnu předělat. Buď vím, že přestanou fungovat, anebo trend pomine a přestanou se líbit. Jako designérka dělám vše pro to, abych takové prvky potlačila, a pokud klient tuto myšlenku odmítá, tak si nebudeme rozumět. Jindy si ale nesedíme lidsky, což je taky problém, protože já docela výrazně vstupuji do jejich životů. Zajímá mě, jak žijí, a jedině tak můžu interiér opravdu úspěšně dokončit. Pokud je nějaký problém nebo zásadní neshoda, je lepší se s klientem rozejít. On svého designéra najde jinde a bude to tak lepší pro nás oba, protože realizace projektu, ve kterém se neshodneme, by nedopadla dobře.
Můžete nám prozradit, na čem pracujete zrovna teď?
Točíme proměnu do televizního pořadu České televize „Bydlet jako…“. Zrovna dělám ten folklór v interiéru, o kterém jsem už mluvila. Je to velmi náročné, protože během jednoho týdne děláme celkovou rekonstrukci včetně bourání, natírání podlah, rozvodů elektřiny, výroby a repasování nábytku… Je toho opravdu hodně a zrovna zítra natáčíme finále.
Vy tedy rozumíte i technické stránce věci?
Ano, to je to, co já v projektech řídím. Samozřejmě, že i já pracuju s bruskou. Rozhodně se nevyhýbám práci rukama.
Co se týče vaší práce, máte ještě nějaký sen nebo cíl, který byste si ráda splnila?
Svůj sen vlastně už začínám uskutečňovat. Mám vlastní školu interiérového designu Intermezzo, nedávno jsem otevřela Intermezzo design lab, kde míváme různé workshopy, dílny pro repasi nábytku, kurzy šití a podobně.
Probíhá zde výuka pouze formou studia, nebo máte i nějaké kurzy pro veřejnost?
Máme kurzy akreditované ministerstvem školství, je to tedy rekvalifikace na interiérového designéra. Máme dvouapůlletý kurz nebo roční kurz. Taky máme kurzy pro dekoratéry, kde se opravdu hodně pracuje rukama. Šití, broušení nábytku a podobně… Samostatné kurzy pak pořádáme v Intermezzo design lab v Oldřichově ulici.
Jana Hradecká
Od roku 2005 navrhuje interiéry. V roce 2008 založila úspěšnou školu interiérového designu Intermezzo, která se stala první soukromou školou tohoto zaměření, jež získala akreditaci MŠMT. V roce 2013 napsala knihu Škola interiérového designu, která se pro velký zájem třikrát dotiskovala. Navrhuje autorský nábytek, dělá scénografii pro dvě divadla a v minulém roce založila Asociaci interiérových designérů a dekoratérů. Má tři dospělé dcery.
Taky má ráda adrenalinové sporty, klidné vycházky se psem i koukání do ohně s kocourem na klíně.